Stepňak

Petr Kropotkin (1842-1921)

Nabízíme pohled na Kropotkina jako na člověka v podání ruského revolucionáře a jeho soudruha S. Stepňaka (1852-1895) (více o něm ve 12. čísle Sabotáže), který publikoval ve své knize Podzemní Rusko (1881). V druhé části (Útěk) vám pak ze stejné knihy přiblížíme Kropotkinův útěk z vězení, jak ho sám převyprávěl.

V zahraničním tisku se Kropotkin stále a stále nazývá dosud hlavou a vůdcem ruského revolučního hnutí. Jednoho času tato představa byla všeobecnou. Obyčejná veřejnost, čerpající názory o spiknutích z milostných románů bez podzemního diktátora a neznajíc nikoho z lidí, působících v Rusku, obyčejně se chytá prvního známého jména - ovšem ze středu emigrantů. Ruským čtenářům snad ani netřeba vysvětlovat, že vše to jsou babské klepy a že ani jeden z emigrantů nebyl a nemůže býti ředitelem ruského hnutí. Vše, co může emigrace učinit pro Rusko, je upravení zahraniční literatury. Jednoho času tato úloha byla, možno říci, skvěle plněna. Doufáme, že v budoucnosti se emigrace opět ukáže užitečnou v tomto směru. Co se týče praktického vůdcovství, o tom škoda slov. Ponechávajíc stranou všechny ostatní úvahy, stačí připomenout, že je třeba nejméně jednoho týdne na výměnu dopisů mezi Petrohradem a těmi nemnohými zeměmi, kde zotročilost a nízké prospěchářství neuzavřelo přístup ruskému politickému vyhnanci. Představme si na okamžik, že nějaký generál chtěl by řídit vojenské operace v Turecku, zůstávaje v Petrohradě. Co by si o něm pomyslil každý zdravě myslící člověk? A přece náš generál měl by v daném případu obrovskou převahu, neboť disponuje telegrafem, kdežto revolucionář musí se spokojit s nepoměrně zdlouhavou poštou a to ještě ne svojí, nýbrž vládní, jsa vždy v nebezpečí, že dopis se může dostat do rukou vlády a prozradit ne-li celou akci, při nejmenším aspoň adresáta.

Jaká nařízení možno vydávati za podobných poměrů? Kdo nabude k tomu dostatek sebedůvěry? Kdo bude tak lehkomyslným, aby se řídil takovým nařízením? Zahraničí pro emigranta, toť místo oddechu, daleký ostrůvek, kam se uchyluje ten, jehož loď je rozbita nebo pošramocena rozbouřenými vlnami. Pokud ji opět nespraví a nenařídí k rodným břehům, je praktická činnost u něho nemyslitelná. Jemu nezbývá nic jiného než stát se založenýma rukama, zrak toužebně upřený do dáli, do země, kde jeho druhové bojují a umírají, kdy on, opuštěn a osamocen, dusí se ve své nucené zahálce, věčný host na hostině kolem kypícího, pro něho však cizího života.

Kropotkin patří k nejstarším emigrantům, neboť opustil Rusko v roce 1876 a více se tam nenavrátil. (Berte v potaz, že tyto řádky byly psány roku 1881 - pozn. red.). Avšak jeho účast v prvních propagandistických kroužcích zanechala silnou stopu v jejich programech a jeho osoba vždy byla náležela k nejvýznamnějším a nejznamenitějším naší strany. Kropotkin náleží k vyšší ruské aristokracii. Rodina knížat Kropotkinů jest jedna z nemnohých rodin, pocházejících přímou linií od Rurikovců, a proto v kroužku Čajkovců, jehož Kropotkin byl členem - říkali mu žertem, že má větší práva na ruský trůn než nynější Romanovci, kteří ve skutečnosti jsou čistokrevní Němci. Kropotkin byl vychován v pážeckém sboru, kde se přijímají jen děti dvorské aristokracie. Roku 1861 skončil kurz s vyznamenáním, z lásky k vědě nezůstal však při dvoru, nýbrž odebral se do Sibiře za účelem geologických výzkumů. Tam prožil několik let, účastnil se různých vědeckých výprav, kde i nabyl širokého okruhu vědění, z něhož později kořistil ve svých pracích jako spolupracovník Eliséa Reclusa. Byl i v Číně. Po návratu do Petrohradu byl zvolen za člena a později za tajemníka „Zeměpisného spolku“, napsal několik děl, vysoko ceněných vědeckými odborníky a konečně počal psáti veliké dílo o finských ledovcích, jež péčí „Zeměpisného spolku“ bylo mu dovoleno dokončiti na pevnosti. Nemoha se úplně zbavit dvorské služby, byl jmenován „kamerpažetem carice“ a obdržel několik řádů. V roce 1871 nebo na začátku 1872 odebral se Kropotkin za hranice. Navštívil Belgii a Švýcary, kde tehdy Internacionála dosahovala velkého stupně své moci. Tu jeho světový názor, jenž vždy byl radikální, definitivně se formuloval. Přistoupil k Internacionále, přijav myšlenky krajní tak zv. anarchistické frakce, jichž zůstal navždy vřelým obráncem. Po návratu do vlasti navázal Kropotkin styky s kroužkem Čajkovců, proniknutých týmiž myšlenkami a v roce 1872 byl navržen a přijat jednomyslně za jeho člena. Měl nařízeno vypracovati program strany a plán organizace. Dokumenty o tom byly nalezeny později mezi jeho papíry. V zimě 1872 počal tajně přednášet o historii „Internacionály“, rozvinuv přímo základy revolučního socialismu na osnově lidových hnutí novější doby. V těchto přednáškách se slučovaly vážné myšlenky s neobyčejnou jasností a prostotou výkladu. Dělníci Alexandro-Něvské čtvrti je poslouchali s velikým zájmem. Pochopitelno, že o těchto přednáškách šířily se rozhovory po sousedních dílnách. Brzy došla o nich zvěst i policii, která se rozhodla za každou cenu lapiti slovutného Borodina (pod tím jménem Kropotkin byl znám svým posluchačům). Dlouhý čas však všechno její úsilí bylo marným. Přednášky byly skončeny a Kropotkin se neukazoval v domě, jenž byl střežen, připravuje se jíti „mezi lid“ jako „bohomaz“ (malíř svatých obrázků). Žandarmům se podařilo však podplatit jednoho dělníka, který se počal plahočit den co den po všech hlavních třídách Petrohradu, doufaje, že dříve nebo později potká někde Borodina. Opravdu, za několik měsíců potkal Borodina v „Gostinném Dvoru“ a ukázal jej policii. Kropotkin byl zatčen. z počátku nechtěl udat své pravé jméno, avšak dlouho jej skrývat ukázalo se nemožným. Za několik dní paní domu, v němž najal si pokoj, oznámila policii, že jeden z jejích nájemců, kníže Petr Kropotkin, v ten a ten den zmizel. Při konfrontaci s Borodinem poznala v něm svého nájemníka a Kropotkinovi nezbývalo nic jiného, než potvrdit její udání. Zvěst o uvěznění tak vážné osoby vyvolala veliký poplach na dvoře. sám car nemohl toho dlouho zapomenout. Po jednom nebo dvou letech při jízdě Charkovem, kde byl gubernatorem bratranec Petrův - Aleksej Kropotkin (zabitý v roce 1879), choval se k němu neobyčejně chladně a posléze hrubě se ho tázal, pravda-li, že Petr jest jeho příbuzný. Plné tři roky proseděl Kropotkin v kazematách Petro-Pavelské pevnosti. Na počátku roku 1876 byl přivezen k rozkazu lékaře do mikulášské nemocnice, poněvadž vězení tak mu podkopalo zdraví, že nemohl ani jíst ani chodit. za několik měsíců úplně se zotavil, avšak dělal vše, co mohl, aby to zakryl. Sotva vláčel nohy, hovořil přidušeným hlasem, jakoby měl Bohu duši odevzdat. Kropotkin se totiž dověděl z dopisu přátel, že byl činěn pokus připravit jeho útěk, a poněvadž je v nemocnici menší dozor než na pevnosti, bylo pro něho velmi významné, zůstat tam, pokud možno, dlouho. V červnu 1876 se útěk úplně zdařil dle plánu, Kropotkinem samým vymyšleného. O tomto podniku, ukazujícím pozoruhodné spojení nejrafinovanější vypočítavosti s neobyčejnou smělostí, promluví zvláště v jednom z dalších obrazů (ten bude následovat pod názvem Útěk - pozn. red.).

Kropotkin se narodil k činnosti na širokém poli a nikoliv v podzemních sférách tajných kroužků. Za několik neděl byl Kropotkin již za hranicemi. Od toho času počíná se jeho opravdová revoluční činnost. ač není vlastně spojena s ruským hnutím, jsouc věnována výlučně západoevropskému socialismu, jeví se snad jediným polem, na němž mohly vyniknout jeho znamenité politické schopnosti. Nemá pružnost a schopnost přizpůsobit se poměrům okamžiku a požadavkům praktického života, jež jsou tak nutné spiklenci. Je vášnivým hledatelem pravdy, duševním vůdcem, ale ne člověkem činným. Usiluje o vítězství známých myšlenek, nikoliv však o dosažení nějakého praktického cíle, s použitím toho, co má po ruce. Ve svých názorech je pevný a výlučný. Nepřipouští sebemenší uchýlení od ultraanarchistického programu a proto nikdy nepokládal za možné spolupracovat v některém z ruských revolučních časopisů, jak vydávaných v tajných ruských tiskárnách, tak zahraničních. Vždy se našel bod, s nímž nemohl souhlasit. Lidé s takovou převahou teorie zřídka se stanou vůdci stran, jichž činnost je založena na spiknutí. Spiknutí v širokém revolučním hnutí - toť partyzánství v obyčejné válce. lidí není mnoho a proto je třeba umět čerpat z nich vše možné; pole činnosti je omezené a proto je nutné umět se mu přizpůsobit: dobrý partyzán vždy musí umět využíti i lidí i okamžité situace. Přirozeným živlem pro Kropotkina je válka opravdová, velká, nikoliv drobná, partizánská. Patří k těm lidem, kteří při příznivých podmínkách stávají se osnovateli širokých sociálních hnutí. Je pozoruhodným agitátorem. Od přírody jsa obdarován ohnivou, přesvědčující řečí, stává se cele vášnivým, jakmile vstupuje na tribunu. Podobně jako všichni opravdoví řečníci nadchne se pohledem na poslouchající ho dav. Tu úplně se mění; všecek se chvěje pohnutím; jeho hlas zvučí tonem hlubokého, opravdového přesvědčení člověka, jenž vkládá celou svou duši v to, co hovoří. Jeho řeči působí ohromným dojmem, díky zvláště silnému zanícení, jež sděluje druhým a jímž elektrizuje posluchače. Když po ukončení řeči všecek bledý a vzrušený sestupuje z tribuny, celý sál hřmí potleskem. Je skvělým debatérem a přít se s ním je velmi těžké. Obeznámen jsa s historií, hlavně se vším, co se týká lidových hnutí, mistrně využívá svých bohatých vědomostí k zesílení svých myšlenek originálními a neočekávanými příklady a analogiemi, jež silně přispívají k přesvědčivosti a jasnosti jeho důvodů. Kromě svých vědeckých prací nenapsal ani jednoho významného díla. Dvě krásné knihy o sociální otázce, vydané v posledních letech, nejsou než sborníky jednotlivých statí. Je publicistou prvního řádu, vřelým, bystrým a svižným. I ve svých dílech zůstává agitátorem. Kropotkin je nejupřímnějším a nejpřímějším člověkem, jakého se mi podařilo vůbec poznat. Mluví vždy pravdu do očí - se vší delikátností dobrého a měkkého člověka, avšak beze vší shovívavosti k drobné ješitnosti posluchače. Jeho bezpodmínečná přímost je nejpodivuhodnější a nejsympatičtější rys jeho povahy. Směle můžete spoléhat na každé jeho slovo. Jeho opravdovost je taková, že jakmile v horečné při přijde mu nějaká nová myšlenka, jež ho nutí k přemýšlení, ihned umlkne, několik vteřin je pohroužený do sebe, potom začíná myslet nahlas, jakoby vycházel z názoru protivníkova. V jiných případech úmyslně přemýšlí o všech důvodech uvedených v čase sporu a po několika minutách mlčení obrátí se k svému udivenému debatéru a praví s úsměvem: „Ano, máte pravdu.“

Útěk

...Kropotkin dlouho se vzpěčoval, tvrdě, že již tolikráte musil o svém útěku vypravovat, že ho to omrzelo více než hořká ředkev. My však tak jsme naň naléhali, že konečně musil povolit.

„Pevný úmysl za každou cenu uprchnout - počal vypravovat - neopustil mne od prvního dne vězení. Je-li však na světě něco nemožného, je to útěk z Petropavlovské pevnosti. Strojil jsem plány nebo spíš stavěl jsem vzdušné zámky, poněvadž sám nemohl jsem neuznat, v jakém stupni je to fantastické.

Tři roky uplynuly tímto způsobem. Vězení tolik podrylo mi zdraví, které bylo vždy dosti slabým, že jsem nemohl téměř nic jíst a sotva jsem se držel na nohou. Na štěstí však na počátku roku 1876 jsem byl převezen do Mikulášské nemocnice. za několik měsíců jsem se značně uzdravil, všemožně jsem se však snažil, abych se podobal umírajícímu. Sotva jsem nohy vláčel, hovořil stěží slyšitelným šeptem, jakoby mi bylo těžko vládnout jazykem. Myšlenka o útěku se totiž ve mně probudila s novou silou, a poněvadž v nemocnici byl dozor poměrně menší než na pevnosti, bylo nutno učinit vše, abych tam zůstal co možno nejdéle.

Lékař mi předepsal každodenní procházku, a každého dne v jednu hodinu po poledni jsem byl vyváděn na velký nemocniční dvůr. Ozbrojený strážník neopustil mne ani na minutu. Počal jsem bedlivě pozorovat celé okolí, maje na mysli stále tutéž neodbytnou myšlenku na útěk.

Dvůr byl veliký. Vrata, obyčejně zavřená, byla tentokrát otevřena, poněvadž v tu dobu (bylo to v červenci) nemocnice zaopatřovala se na zimu dřívím. Poněvadž dovoz se měl ukončit za jeden nebo dva týdny, nebyla postavena u vrat stráž. To bylo velké štěstí.

Procházel jsem se uvnitř dvora právě naproti vratům. Strážník stále se točil kolem mne; chodil mezi mnou a vraty. poněvadž jsem se šoural pomaleji než želva, což, jak známo, unaví zdravého člověka více než nejrychlejší chůze, voják připadl na tento nápad: chodil souběžně se mnou, avšak pět kroků blíže k vratům. Proto mohl oproti mně prodloužit svou cestu o deset kroků, bez všelikého nebezpečí, neboť na každém konci své linie zůstával ve stejné vzdálenosti od vrat jako já. Tento výpočet, jejž strážník učinil očividně od oka, byl teoreticky správný. Já však jsem uvažoval, že jakmile oba počneme utíkat, voják instinktivně bude chtít co nejdříve mne chytit a proto vrhne se na mě, místo, aby přímo běžel k vratům a zastoupil mi cestu. Tím způsobem udělá dvě strany trojúhelníku, kdežtu já jen jednu.

A tak zde byla převaha na mé straně. Mohl jsem počítat, že při stejné rychlosti běhu doběhnu k vratům dřív než strážník. Abych řekl pravdu, doufal jsem běžet rychleji, nebyl jsem si však jist, poněvadž jsem stále ještě byl velmi sláb.

Jestliže bude mne, myslil jsem, u vrat očekávat povoz, do něhož možno snadno vskočit, pak snad se útěk i zdaří.

Když jsem se připravoval poslat přátelům dopis s prvním náčrtkem plánu, obdržel jsem od nich list, z něhož bylo vidno, že oni zamýšlejí něco podobného.

Počala korespondence. Nebudu vypravovat o plánech a projektech, jež byly navrhovány a zamítány: bylo jich takové množství! Bylo nutné rozřešit několik otázek: Vejde někdo z našich na dvůr, jak někteří navrhovali, aby tak nebo onak zadržel strážníka? Kde bude stát kočár: u vrat či na rohu nemocnice, kde nebude tak bít do očí? Bude někdo z našich v něm sedět kromě vozky?

Předložil jsem plán nejprostší a nejpřirozenější, který byl konečně přijat. Na dvůr nevejde nikdo. Kočár mě bude očekávat u vrat, poněvadž jsem se cítil příliš slabým, abych doběhl až na roh. Jeden z mých blízkých přátel, nebožtík Orest Vejmar, uvolil se sedět tam jako pán, aby mi, kdyby bylo třeba, pomohl rychleji vskočit do kočáru a hlavně aby mě oblékl, jak jen tam vskočím, protože jsem musel běžet v bílém oděvu.

V nemocnici nám dávali jen dlouhý, nemocniční kaftan. Byl to nemotorný, lehký kabát, nevhodný, a tak dlouhý, že jsem musel při procházce nosit v ruce svůj vlastní ohon. Nebylo vůbec pomyšlení na útěk v takovém úboru. Bylo nutné jej odhodit dřív než se vrhnu k vratům, avšak bylo třeba učinit to mžikem oka, protože jediná sekunda mohla by vše zničit. Několik dní jsem cvičil ve své cele, uče se provésti tento výkon nejlepším způsobem.

Přesvědčil jsem se, že je třeba rozdělit jej, abych jej rychle provedl, na tři základní pohyby, jak to činí vojáci při cvičeních se zbraní: jedna, dvě, tři.

Zbývalo nejtěžší: volba okamžiku. Ten očividně závisel na stavu ulic, jimiž jsme museli jet. Fůra s dřívím, policejní patrola, kozák na koni - vše to mohlo zničit dílo tím spíš, že ulice, jimiž jsme měli jet, byly úzké a klikaté. A proto bylo třeba pečlivě pozorovat celou dráhu, uvědomit mne, kdy je prosta všech překážek. Za tím účelem na čtyřech místech byly rozestaveny stráže. Pátý strážce, jenž přijímal signály od předcházejících, mi měl dát rozhodující signál. Pro tento poslední byl vyvolen červený balónek, jaký se kupuje dětem. Měl vyletět do vzduchu nad vysokou nemocniční zeď, za níž stál strážník.

Já jsem ze své strany navrhl, postavit trochu dále šestou stráž, na nárožním konci jedné malé příčné uličky, poněvadž podle mého dohadu tato příčná ulička byla tak dlouhá, že vůz, který by vjel do ní v tom momentu, kdy náš kočár by se hnul, musil by nám zahradit cestu: nemohl by dojet ne konec příčné uličky za tu dobu, co my bychom projeli cestu od nemocnice na její počátek. Protože však bylo málo lidí, šestá stráž nebyla postavena.

V umluvený den jsem vyšel na procházku, silně vzrušený a pln nadějí. Hledím však, hledím na místo stěny, odkud měl vyletět do vzduchu červený balónek - nic! Má procházka blíží se ke svému konci - nic! Už se skončila a s ní všechny moje naděje. Při vznětlivosti, jež je vlastní všem vězňům, vymýšlel jsem dohady, jeden chmurnější než druhý, a nepochyboval jsem ani okamžik, že vše je neodvratně ztraceno.

Ve skutečnosti se ukázalo, že to byla opravdová hloupost. Zvláštní náhodou nemohli naši dostat červený balónek ani v zájezdním hostinci ani v žádném obchodu s hračkami, jež toho rána oběhli. Všude jim nabízeli jen bílé a modré, jichž naší bráti nechtěli, a zcela správně, poněvadž v žádném případě nelze připustit signálové změny, třeba nepatrnější. Běželi konečně do gutaperčového obchodu, koupili červený kaučukový měchýř a napustili jej plynem, jejž si sami připravili. Balon však zhotovený tímto způsobem byl tak špatný, že když strážce pustil šňůrku, balónek místo, aby letěl nahoru, vznesl se jen několik loket a padl na zem, nedostihnuv vrchu nemocniční zdi. Náš strážce v horlivosti uchopil balónek a snažil se jej hodit rukama vzhůru. To se mu ale zdařilo tím méně.

Této náhodě děkuji za několik hodin muk a zároveň i za svojí spásu, poněvadž právě v ten okamžik, kdy byl vypuštěn balónek, vůz s dřívím vjížděl v onu dlouhou příční uličku, kde nebyla postavena stráž. Byl by nám zatarasil cestu a vše by bylo bez nejmenší pochybnosti ztraceno.

Následovalo přerušení k vůli korespondenci o nutných změnách. Nová stráž, rozumí se, byla postavena u nárožního domu dlouhé příčné uličky. To však vyžadovalo změnu celého plánu, poněvadž nebylo možné za zdí, odkud mi měl být dán konečný signál, vidět signály všech pěti stráží. Bylo nutné buď přibrat dodatečné stráže pro prosté předání signálů nebo změnit poslední signál.

Jeden z našich najal pokoj ve třetím patře naproti nemocnici. Z jeho oken bylo vidět nejen všech pět stráží, nýbrž i dvůr, na němž jsem se procházel. K dodání signálů měly sloužit housle, na něž jeden soudruh měl hrát, když všechny signály byly příznivé, přerušuje hudbu vždy, jakmile by jeden z nich byl nepříznivý. Tento způsob měl ještě tu výhodu, že mi ukazoval úplně celý čas příhodný k útěku, ponechávaje mně samotnému vybrat si nejpříznivější moment.

V prvý den, kdy vše bylo připraveno, kočár na mne čekal u vrat, já sám jsem přinutil druhy prožít několik ošklivých chvil: moje nemoc se zhoršila a já jsem se cítil do té míry sláb, že jsem se neodhodlal k poslednímu pokusu. Proto jsem ani nevyšel na procházku, a naši mysleli, že policie něco zpozorovala a proto že jsem nebyl vyveden na dvůr.

Po dvou dnech jsem se zotavil a rozhodl se použít toto mezidobí za své nemoci.

Připravil jsem všecko, podvázal střevíce, přeřezal na některých místech župan, abych ho mohl lehce shodit, slovem -všecko.

Byl jsem vyveden na procházku. Jak jen jsem vyšel na dvůr, ihned slyším housle. Hudba trvala pět minut, já jsem však nechtěl užít tohoto prvního vhodného okamžiku, protože dozor je na počátku vždy instinktivně poněkud přísnější. Avšak tu housle ulkají: asi po dvou minutách několik povozů s dřívím vjíždí do vrat. Housle opět počali hrát. Rozhodl jsem se ihned využít okamžiku. Pohlédl jsem na strážníka; šel po své obvyklé linii ve vzdálenosti pěti kroků mezi mnou a vraty. Pohlédl jsem na něho i na jeho zbraň. Byla nabitá, to jsem věděl. Vystřelí či ne? Pravděpodobně ne, poněvadž při tak malé vzdálenosti bude vždy doufat, že mě chytí. Bajonet byl nebezpečnější v případě, kdyby mě v tom zoufalém běhu opustily síly. Počítal jsem však i s tímto případem. Jestliže zůstanu ve vězení, také jistě umřu. - „Nyní nebo nikdy“, pravil jsem k sobě. Uchopím župan: Jedna!

Avšak náhle housle umlkly.

Spustil jsem ruku a pocítil takovou únavu, jako bych nesl těžké břemeno.

Po jedné příčné uličce přešla policejní hlídka. Za minutu začali housle opět hrát.

Nu, teď už je čas!

Strážník došel do konce své cesty. Chytím župan: Jedna, dvě, tři! Župan je shozen a já jako blesk k vratům... Křik, vřesk strážníka se rozléhá za mými zády. Vrhl se ke mně, jak jsem předvídal, místo, aby mně běžel k vratům naproti a tím způsobem mi dal dva kroky napřed. Byl jsem však tak sláb, že naši, kteří s utajeným dechem hleděli shůry na tento šílený útěk, vypravovali, že strážník byl ode mne vzdálen tři kroky a že jeho bajonet, namířený vpřed, tak tak se mne nedotýkal. - Já jsem neviděl. Slyšel jsem jen jeho divoké výkřiky, a i křik nádeníků, skládajících dříví na dvoře.

Doběhnuv k vratům, viděl jsem drožku, v první chvíli mě však zarazila pochybnost, jsou-li to naši, poněvadž jsem nemohl poznat svého přítele v důstojníku, jenž seděl v drožce. Abych jej přinutil ohlédnout se, zatleskal jsem rukama k velikému údivu našich, kteří sledovali celou tuto scénu a pokládali potlesk za výraz mé radosti. Důstojník se obrací, poznávám ho, a v sekundě už jsem v drožce. Kůň uháněl jako vítr a já pocítil na svých plecech vojenský nikolajevský plášť, jejž můj přítel držel pohotově spolu s vojenskou čapkou.

V nemocnici, jak jsem se potom dozvěděl, povstal nevylíčitelný poplach. Důstojník, jenž konal hlídku, s celou hlídkou vyběhl na pokřik strážníka a poznav, oč jde, ztratil úplně hlavu, rval si vlasy, opakuje: „Jsem ztracen. Utíkejte, chyťte ho , chyťte ho!“ Nebyl však schopen dát nejmenší rozkaz. Jeden z našich signalistů, týž, jenž hrál na housle, rychle seběhl dolů, a přišed k důstojníku, počal sdílet s ním jeho osud, dotazuje se: Co se stalo? kdo utekl? kdy? kam? atd., a důstojník, jsa bez sebe zoufalostí, mu odpovídal, tratě tímto způsobem drahocenný čas.

Jedna stařena dala hroznou radu.

„Nu, co!“ pravila. „Pojezdí si, pojezdí a vyjedou na Něvský. To už je jisté. Vypřáhněte koně od tramvaje (u nemocnice stála právě tramvaj) a zaskočte je. Co jednoduššího?“

A my jsme opravdu právě tak jeli. Naštěstí rady bystré čarodějnice nikdo neposlechl.“